Hotel u splněného snu

Upozornění!!!

Tento příspěvek nemá s gastronomií vůbec nic společného. Píši jej pouze jako myšlenkový sled z jednoho výletu.

Jedeme do wellness hotelu někam na Šumavu.
Vlastně se ani netěším. Jsem rozlámanej po celodenním sezení v práci a čeká mě další cca hodina v sedačce auta. Po cestě se mi mihne hlavou myšlenka, že přesně takhle začínají americké horory. Mladá rodina na cestě na dovolenou, netušíc hrůzy budoucích dní. Takovej mix Shining a Psycha, pomyslím si.
Přesně podle předem daného scénáře se zakecám se svou dcerou Nicol. Je veselá a i přes oboustrannou únavu vedeme vcelku sofistikovaný rozhovor na téma: zda sníst papriku z předem připravené bagety či nikoli. El, má žena a řidič výpravy, hlásí, že jsme za Plzní (což už je vlastně dávno Morava) a já se vynořuji zpět v autě jako dospělý, právě opustiv Nicolčin svět plný infantilní radosti. Pohled z čelního okna mi připomíná hororovou zápletku snad deseti filmů. V tuto chvíli nejvíc "Smrt přichází v bílém". Mlha (ano, vlastně trochu The mist), mihotavé kužely světel, silnice stáčející se na jednu a hned na druhou stranu (Lost highway), několikanásobné koukaní se do staré a ošuntělé mapy (i když jsou v autě dva telefony s pevným připojením na internet- zkrátka klasická scénáristická bota). Když už jsme měli být na místě, jak podle času, tak podle mapy, byli jsme okolní krajinou, polem, nesčetnymi zákazy vjezdu a nakonec i Lenčinou neomylnou intuicí přesvědčeni, že jsme se ztratili (Lost). Až v tuhle chvíli jsem vytáhl svůj telefon a jal se hledat GPS souřadnice Hostelu, kam jsme měli namířeno a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se podle webových stránek jeho majitel jmenoval Norman Baites. Schválně. Řekněte. Co by se teď stalo, v každém "béčkovém" slasheru? Jasný... Vybil by se mi telefon. Že Vás to napadlo? Trochu nasraně měním iPhone za Nokii a zase... Jak by to Lidnhof zašmodrchal? Out of signal! Píše ta chytrá mašinka a já se začínám nervozně rozhlížet po rejžovi, jestli nepřehrávám. (Thruman show). Nakonec se před námi z lesa (Evil dead - poprvé jásám) vynoří - teď se podržte - výcvikové středisko pro zaměstnance Tesly Karlín ze 70. let. Ne nedělám si prdel. Tato informace je z uvítacího bulletinu, který ležel na posteli, ale o tom až posléze. Až doteď každá minuta a každá vteřina připomínala něco, co už člověk viděl v televizi a rozhodne by to nechtěl zažít. Až na evil dead - to jsem viděl na monitoru a mým tajným přáním je zemřít (nebo přežít - tím si nejsem jistej) při zombieapokalypse. Ale teď se mi nejspíš plní jiný sen. Na vlastní oči zažiji zájezd ROH. Nepozměněný, nedotčený dobou. Chápu, že zde neuvidím soudruhy při ideologicky schválených radovánkách, ale mám dost bujnou fantasii, a tak mi tohle vydá nejméně na třídílný (třídní) seriál.

  (Jediný elektrický spotřebič na pokoji)

   (Něco mezi nábytkem a výzdobou)

(Retrosada nádobí a čuprcool pokrm na uvítanou) - Pokud by mi někdo zjistil, co znamená ta zkratka SD nahoře na talíři, udělal by mi tím velkou radost.

No a tady mé nadšení končí. Ač jsem zvyklej běhat takřka celoročně v kraťasech, mezi prochladlými, vlhkými stěnami místních pokojů jsem se klepal zimou. V noci, a uznávám, že to je moje blbost, jsem se probudil a zjistil, že mi krepsilonová deka díky nulovému tření vyklouzla z povlečení a já spal pod tenoučkou látkou. No spal...

Další peklo.
Žádný z operátorů tu nemá signál a slibovaná WiFi někdy trochu funguje na baru. Nedá se tedy ani ležet v posteli a v klidu surfovat po netu, ani pobíhat venku, protože je strašná zima. Mým nejlepším přítelem stal se tak textový editor mého telefonu a imaginární čtenář tohoto budoucího článku.

Konečně 8:00 a můžeme jít na snídani.
Jelikož jsme včera přijeli pozdě v noci, nebylo vidět, v jaké krajině je tento král rekreačních středisek zasazen. Stojím s otevřenou hubou a prosím boha o odpuštění, že jsem o něm kdy říkal, že je zkurvysyn. Vzpomenete si na prostředí okolo Hagrydovy chaloupky? Nebo na scenérie z "Dívka s dračím tetováním" (to od Finchera)? Popřípadě malebné místečko z Antichrista? Představte si staré majestátné anglické panství zahalené do mlhy, obklopené hustými lesy a množstvím rozlehlých vřesovišť, opředeném černými tajemstvími minulých generací (Posel smrti). Tak a teď to nějakým způsobem konvertujte do prostředí zapadlé české vesničky a betonových komunistických bungalovů.

Zde jsem nucen zařadit několik fotek pro ilustraci a hlavně jao důkaz, že naprosto nepřeháním.

 (Volejballové hřiště s basketballovým košem???)

 (Nejspíš vstup do mučící komory s židlovým zátiším.)

 (Kruh)

  (Areál - Orál - prostě "to mi ho vyndej")

 (Pohřebiště Micmecu?)

 (Zadní část areálu)

Prostě super nápad na horror.

Malej nástřel:
Paní učitelka veze třídu 40 dětí na školu v přírodě. Asi dvě hodiny po ubytování v horském penzionu nevalné kvality, nachází shrbený, slizký kotelník s černou kočkou na rameni a zakrvácenou sekyrou v ruce prvních sedm mrtvých dětí, učitelka zjišťuje, že je těhotná s kantorem Jarým a prchá s lahví tuzemského rumu někam do mlhovin tamních lesu. Prolínačka s dalšími vraždami a ožralou kantorkou.

Střih!

Na scéně se objevuje Jan Budař v roli neochvějného, ostříleného policisty Standy Kuňky, který trpí mnoha kompulzivními poruchami a Turretovým syndromem. Je mu okamžitě jasné, že na vině je kantor Jarý, který v přestrojení za jednoho z žáků páchá všechno zlo s cílem způsobit trauma opilé kantorce a donutit ji tak podstoupit interrupční zákrok.
Děj vrcholí hrůznými nadpřirozenými úkazy pozorovanými v blízkém okolí a faktem, že se Jarý i Kuňka znají od raného dětství.

Snídaně ušla. Šel jsem okouknout terén okolo ubikace a skvěle se bavil bizardností okolní krajiny. Běhám s foťákem a vybírám si místa, kde v noci utluču náhodného kolemjdoucího kamenem.

Nikdo neuslyší jejich nářek. Jsme tu jen já, opuštěná drtička na dřevo (maso a kosti) a několik personifikovaných zkrvavených kusů masa, které jen pro pořádek zatím nazývám hosty. Z mé tvůrčí představivosti mne vyrušil oběd. Měli jsme guláš a já se při jídle nemohl zbavit představy, jak si knedlíky namáčím v jiné, mnohem viskóznější a temně rudé sračce. Má drtičko rezavá, čeká nás spousta práce.

Sedím v rohu té chladné místnosti, kterou omšelý vrátný nazývá hotelovým pokojem. Stejně jako včera slyším hlasy. Jen dnes, jako by nezněly odvedle z pokoje. Asi jsem se musel během oběda s někým skamarádit, protože teď všechny hovoří ke mně. Souhlasí s mými záměry, ba co víc. Nabádají mě k mnohem kreativnějším řešením. Jsou to opravdoví přátelé. Rozumí mi a já jim budu po vůli, protože vědí, co je pro mne dobré.
Je to tím místem, je tak inspirativní, říkám si a teplou vodou smývám z rukou krev. Zadívám se do rozbitého zrcadla a musím chvíli obdivovat krásu vzniklé pavučiny dekorovanou purpurovou mozaikou jakéhosi rozmáznutého reliéfu ruky. Když sjedu pohledem níže, kam směřuje dění toho surrealistického díla, napadne mě jediná myšlenka. Co říci Nicolce, až se zeptá, kde je maminka? Procházíme se lesem a líčím jí, jak nám svět křivdí.

Tohle místo začínám mít rád.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli dopsat tenhle záznam jako deník, nebo jako výjevy, které mi dekadence a nálada tady, vhání do mysli.
Uvidíme :)
Holky spí. Nemyslím to jako zvrhlou metaforu. Čeká mě masáž a já nedokážu odhadnout, jestli se těšit nebo ne.

Druhý díl dokončuji. Musíte vydržet