Jak jsem choval užitečné zvíře

Pravidelný čtenář tohoto blogu si jistě všiml, že jsem nedávno dosáhl věku 30 let. Tak tak jsem se stihl ovládnout a je tu další z článků, kterými občas přispívám. Tentokrát se znovu jen velmi lehce dotýkám gastrotématiky, ačkoli měl být tento post původně ryze o vaření.
Jak k tomu došlo… Kdesi jsem se neopatrně zmínil o tom, po čem mé srdce touží. Jinými slovy, přál jsem si králíka. Můj záměr byl střihnout mu jednu za uši, stáhnout ho, připravit ke konzumaci, uvařit či upéct z něj spoustu dobrot a celý proces zaznamenat v jakýsi fotoreport. Už jsem si představoval, jak vás oblažuji pestrým výběrem receptů z masa ušákova. Prd a dva vořechy, jak se říká mezi prostým lidem. Králík mi byl doručen ještě v době, kdy jsem s nejvyšším nasazením plnil své pracovní poslání, a když jsem dorazil domů, těšíc se na zabijačku, jmenoval se náš nový domácí mazlíček Karlička a byl takřka nedotknutelný. Nutno ještě podotknout, že se nejednalo o ty krásné, načančané králíčky berany, to jest zakrslé chundelaté kuličky, které jsou sto rozplakat dojetím i terminátora t800, ne! Tohle je ten klasický mastodont, kterej se pomalu nevejde do krabice od banánů a sežere pytel sena na počkání.
Marně jsem okolo Karličky obcházel a výhružně brousil kudlu. Snad to byl jeho vystrašený výraz, který zbytek rodiny stmelil proti mně a definitivně odsunul z výčtu možností něco, co mělo být samozřejmé. Přistihl jsem se při tom, že si ho tu a tam pohladím. Nejednou přihodím do jeho provizorního bytečku mrkev. Nejspíše jsem jej přijal. Vlastně chyba. Ne jej, ale ji. Tento drobný fakt je, jak se zdá, v celém příběhu zcela nezanedbatelný. V neděli, užívajíc si volna, zrovna když jsem byl někde v polovině procesu opájení se svou výjimečností, proběhla má žena Lenka a s radostí mi sdělila, že Karlička porodila 5 mláďátek a mezi superlativy bouřlivě oslavující pro změnu zase jejich výjimečnosti, jsem těsně před tím, než jsem omdlel, zaslechl, že si je necháme. Ano, pokud dobře počítáte, docházíte touto dobou k výsledku, že v současné době chováme v panelovém bytě 3+1 6 nádherných králíčků, kteří díky bohu rostou jako z vody. Snad jen Pacička trochu zaostává za ostatními, ale dle slov našich hlavních ošetřovatelek Lenky a Nicolky VŠE brzy dožene. Vidím Vás, jak se teď škodolibě smějete. Hlavně tebe a ty víš, koho myslím!

Naštěstí se tak snadno nevzdávám. Mám ženiální plán, kterak s těma ušatejma potvorama naložit. Nasdílím tento článek na náš facebookový profil a kdo nedá lajk, dostane Pacičku/pacičku. A po ni další a další, až celý chov zredukuji pouze na Karličku, kterou bych dnes nedal už asi ani já. Pro případ, že by někdo z vás nebyl znalý českých přísloví a přeci jen ustrnul jeho zrak na zubech pomyslného darovaného koně, to znamená, že by se mi pokusil můj dar vrátit, mám dvě krajty, které nejspíš rozdíl mezi těmi roztomilými Bobíšky a holátkem ani nepoznají.